Historie

Útušice

Počátky osídlení území dnešní obce spadají daleko do minulosti. Jak dokazují archeologické nálezy pravěkého sídliště, byla tato oblast osídlena již před více jak 6000 lety, tedy v mladší době kamenné. Další nálezy pak ukazují i na pozdější osídlení, datované do ranného středověku.

Vznik samotné obce Útušice pak spadá pravděpodobně do 13. století - v této době se řada vsí zakládala tak, že na určeném místě nejprve vznikla ojedinělá samota (dvorec), ke které se časem přistavěly další chalupy pro poddané. První dochovaná historická zmínka o obci pochází z roku 1393. V této době ji tvořilo zhruba 15 - 20 velkých zemědělských usedlostí, soustředěných podél hlavní komunikace, procházející územím od severu k jihu, a ve střední části se nacházela malá čtvrtkruhová náves. V této podobě ves zůstala dosti dlouhou dobu, nových usedlostí zde přibývalo jenom velice pomalu.

O vzniku názvu obce existuje několik domněnek, podle jedné z nich má název Útušice původ ve slově "Udušit se", či "Udusil se". Díky nářečí a zkomolení tohoto slova nakonec vznikl název "Hautušice". Mimo něj se v průběhu let užívala také řada dalších tvarů, jako např. Hutušice, Houtušice, Hutuší, Huduší, německý název zněl Autuschitz, český pak později Autušice, Outušice a od roku 1875 konečně Útušice.

O historii obce se nám bohužel nedochovalo příliš mnoho zpráv, víme však, že vývoj Útušic, ať už hospodářský či historický, byl vždy úzce spjat s osudy okolních větších obcí (např. Štěnovic), šlechtické vrchnosti a především s osudy města Plzně. Plnou hospodářskou nezávislost obec získala teprve v 19. století (roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami). V této době zde žilo na 230 obyvatel. 19. století přineslo Útušicím řadu změn. Kromě již zmíněného nabytí samosprávy to bylo roku 1848 také zrušení poddanství a robotní povinnosti, kterou byli lidé dlouhá léta sužováni, v druhé polovině století pak došlo v obci k další etapě vývoje. Během ní zde byl vedle řady nových usedlostí postaven také obecní úřad a budova školy. Již od počátku 19. století tu také stála kaplička se zvoničkou. O rozvoji celé obce jasně svědčí fakt, že na začátku 20. století zde žilo více jak jednou tolik obyvatel - k roku 1920 to bylo přesně 507 lidí, přičemž německé národnosti byl pouze jediný občan, všichni ostatní byli Češi.

Rozvoj a spokojený život v obci však přerušil příchod první světové války. Během ní lidé trpěli nedostatkem - mnoho předmětů (např. zvon ze zdejší kapličky) a naturálií bylo odváděno na válečné účely, brzy byly zavedeny potravinové lístky, ke konci války se již naplno projevoval hospodářský rozvrat státu, mnoho lidí v této době žilo na pokraji bídy. Válka ale v roce 1918 skončila a život v obci se po čase opět vrátil do starých kolejí. Po válce zde proběhla pozemková reforma, při níž bylo možné vykoupit nájemné pozemky - v této době tak byla na pozemcích řady chalup dodatečně dostavěna řada drobných hospodářských objektů. V roce 1922 byla do obce zavedena elektřina. Poklidný život však v Útušicích netrval příliš dlouho. V roce 1939 přišla druhá světová válka a s ní další útrapy a strádání. Také z nich se však Útušice po skončení války postupně vzpamatovaly a začaly se dále rozvíjet, proběhla zde výstavba nových rodinných domků, byla vystavěna nová prodejna potravin, adaptován obecní úřad a také zde vzniklo rozsáhlé středisko zemědělského družstva. První objekt tohoto střediska (kravín s kapacitou 96 ks) byl uveden do provozu již v roce 1954. V roce 1983 byla v Útušicích zrušena základní škola, děti tak dojíždějí do nedalekých Štěnovic.

V současné době (rok 2010) zde žije cca 484 obyvatel.

Robčice

Stejně jako u Útušic také počátky osídlení území dnešních Robčic spadají až do mladší doby kamenné (neolitu). Trvalé osídlení tohoto území se pak datuje od doby bronzové. Původní historické zemědělské osídlení bylo úzce spjato s kulturními a hospodářskými středisky kraje, jakými byly před založením Plzně především Starý Plzenec a Štěnovice. Zástavba vzniklé osady byla soustředěna kolem hlavní komunikace, procházející sídlem od severu na jih - ta v této době představovala jeden z důležitých dopravních spojů v oblasti. Osadu tvořilo zhruba 11 - 12 velkých zemědělských usedlostí. Časem však došlo ke změně dopravních tras, čímž se původně výhodná lokalizace obce rychle změnila ve značnou překážku pro její další rozvoj. To spolu s nedostatkem úrodné půdy způsobilo značné zbrždění výstavby nových usedlostí a tedy i růstu celé obce. Původní charakter zástavby Robčic se v podstatě zachoval až do dnešní doby.

Nejstarší dochovaný písemný záznam o obci pochází z roku 1373. Ves je v tomto dokumentu označována jako "Hrobšice", tento název pak prodělal pouze dvě malé změny - na "Hrobčice" a na dnešní "Robčice". V roce 1373 koupil statek Hrobšice od pana Jindřicha z Rabštejna probošt Oldřich z rodu Valdštýnů. Tím se Robčice staly majetkem tepelského kláštera. Probošt Oldřich zemřel roku 1380. Po něm pak klášter s celým majetkem spravovali další probošti, jedním z nich byl také probošt Sulko, který pro ochranu kláštera vydržoval vojsko. To však byla velice nákladná záležitost, a klášter se tak po čase dostal do finančních potíží. Sulkův nástupce Hynko nakonec musel pro řadu dluhů dát Robčice do zástavy. Roku 1408 tedy statek spravoval Zachař, o pět let později Maršík z Hrádku a v roce 1419 jej probošt Hynko pronajal Mikuláši Hynčicovi.

Brzy nato v zemi propukly husitské války. Po vpádech husitských a katolických vojsk do chotěšovského kraje obdaroval král Zikmund jemu věrné katolické pány chotěšovským klášterním majetkem (ženský klášter v Chotěšově a mužský klášter v Teplé byly majetkem jednoho řádu). Robčice se tak dostaly do majetku Cukrů z Chylic, kterým byla zástava statku potvrzena také králem Jiřím z Poděbrad. Ves byla spravována rodem Cukrů až do roku 1563, kdy ji vykoupil probošt kláštera v Chotěšově Adam I. Hasler. Ten se do historie Robčic zapsal dosti významným činem - rozšířil pro robotníky, žijící na klášterních statcích, dědičné právo. V následujících letech pak Robčice byly zastavovány různým pánům, zůstávaly však stále zbožím kláštera. V polovině 17. století měla obec 10 sedláků a 4 chalupníky, dosti významným zde byl chov ovcí, prasat a hovězího dobytka.

Roku 1782 byly Josefem II. zrušeny prakticky všechny kláštery, při nichž nestály nemocnice či školy. Ani kláštery v Chotěšově a Teplé nebyly zrušení ušetřeny a jejich majetek, který v této době čítal 3 města, 39 vesnic, 8 dvorů, 5 mlýnů, 32000 měřic lesa a 14 rybníků, tak připadl nově utvořenému náboženskému fondu. Z tohoto fondu vykoupil polní hospodářství statku Robčice v roce 1783 jeho dosavadní nájemce Frič. Současně byl dvůr rozdělen na dvě části - "hořejší" část si ponechal starší Frič, jeho syn obdržel "dolejší" část. Obě části pak byly dál postupně prodávány a rozdělovány dalším majitelům. Roku 1822 koupil panství bývalého kláštera v Chotěšově býv. Kníže Karel Anselm von Thurn und Tascis z Řezna. V druhé čtvrtině 19. století byla na návsi postavena kaple. Na konci 19. století pak v obci proběhly výstavby řady nových rodinných domků.

Robčice byly od nepaměti českou obcí. Ještě v 80. letech 19. století zde žilo více Čechů než Němců. Oba národy tu však vedle sebe žily v míru a pokoji, konec poklidnému soužití ale ukončily spory, které vyvstaly kvůli výstavbě nové školy v letech 1883 až 84. Jedna část obyvatel chtěla vystavět českou školu, vídeňský Schulverrein však nabídl trvalou a bezúročnou půjčku na zřízení školy německé. Díky tomu nakonec i většina Čechů hlasovala pro druhou variantu. Po 11 letech činnosti této školy došlo v obci ke značnému poněmčení. Aby však Robčice nepropadly germanizaci úplně, byla zde roku 1896 založena Národní Jednota Pošumavská, čímž se zde velmi pozvedlo češství. Hned prvním krokem této Jednoty bylo odhlášení 19 dětí z německé školy a přihlášení do školy české v Útušicích. Na Čechy po tomto činu bylo pohlíženo jako na buřiče, kvůli značnému nátlaku se dokonce 9 českých dětí opět vrátilo do německé školy…

První světová válka v Robčicích proběhla podobně, jako v okolních obcích. Po jejím skončení zde byla v roce 1919 konečně zřízena česká škola, docházelo do ní 31 dětí. Následujícího roku byla pro nedostatek žáků zrušena německá škola (sem docházelo pouze 8 dětí). Roku 1931 byl v obci založen český sbor dobrovolných hasičů (německý byl ustanoven již v roce 1896).

Také průběh druhé světové války se v Robčicích nijak výrazně nelišil oproti okolním obcím. Robčice spadají do pohraničního území, okupovány tedy byly již od roku 1938. Po skončení války bylo zdejší německé obyvatelstvo odsunuto. Po roce ´45 v obci pokračovala výstavba rodinných domků, v 60. letech zde vznikl velký zemědělský areál. Kolem rybníka byl vystavěn obtokový (regulační) kanál Robčického potoka, také tu bylo vybudováno koupaliště a zřízena byla i prodejna potravin. Časem ve volné krajině začaly vznikat rekreační chaty.

V současné době (r. 2010) zde žije cca 158 obyvatel.